Stasi
| Stasi | |
|---|---|
 | |
| Základní údaje | |
| Datum založení | 8. února 1950 |
| Datum zániku | 1990 |
| Adresa sídla | Normannenstraße 22, Východní Berlín, Německá demokratická republika |
| Souřadnice sídla | 52°30′51,84″ s. š., 13°29′15″ v. d. |
| Charakteristika firmy | |
| Dceřiné společnosti | Hlavní správa průzkumu Strážný pluk Felixe Dzeržinského Oddělení M Centrála hodnotící a informační skupiny Hlavní oddělení XXII Okresní správa státní bezpečnosti v Lipsku Centrální šifrovací orgán  Q135671049Q135671047 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ministerium für Staatssicherheit (česky: Ministerstvo státní bezpečnosti), známá spíše jako Stasi, byla hlavní tajnou službou a rozvědkou Německé demokratické republiky (NDR, tj. „východního Německa“),[1] používal se také neoficiální název Staatssicherheitsdienst (Státní bezpečnostní služba).
Motto Stasi znělo „Schild und Schwert der Partei“ (česky: Štít a meč strany),[2] což ukazovalo na přímé spojení se Sjednocenou socialistickou stranou Německa (SED).
Stasi byla založena v únoru 1950. Velitelství Stasi sídlilo ve Východním Berlíně v Normannenstrasse,[3] významné centrum bylo také v Lichtenbergu a mnoho dalších poboček sídlilo v různých částech města.[4] Stasi byla široce uznávána jako jedna z nejefektivnějších výzvědných organizací na světě, což bylo dané také obrovským počtem jejích pracovníků: na podzim 1989, krátce před svým zrušením v důsledku započatého procesu znovusjednocování Německa, disponovala sítí 85 000 zaměstnanců, 170 000 informátorů a na území NDR vlastnila kolem 400 vlastních budov různého druhu (od věznic přes úřadovny po zotavovny).[5]
Nejvyšším představitelem Stasi byl v letech 1957–1989 ministr pro státní bezpečnost Erich Mielke, který se stal jedním z nejobávanějších a nejnenáviděnějších mužů NDR.
3. května 1971 se Stasi angažovala ve stranickém puči SED: Na popud sovětského vůdce Leonida Brežněva se toho dne konalo zasedání Ústředního výboru SED, kde pracovníci Stasi lustrovali přicházející členy ÚV a pokud někdo z nich byl na Mielkem vytvořeném seznamu příznivců tehdejšího nejvyššího představitele strany a vlády Waltera Ulbrichta, Stasi mu pod nejrůznějšími záminkami neumožnila vstup do jednacího sálu. Samotného Ulbrichta tehdy pracovníci Stasi vyzvedli u něj doma, ale namísto do stranické budovy na břehu řeky Sprévy ho nejprve vzali na procházku k řece s tím, že na zasedání má přijít později. Mezitím přítomní členové ÚV schválili okamžité odvolání Ulbrichta z funkce prvního tajemníka ÚV SED, z funkce předsedy Státní rady NDR i z funkce předsedy Národní rady obrany coby nejvyššího velitele ozbrojených sil NDR (panovaly totiž obavy, že by Ulbricht mohl využít svých pravomocí a povolat armádu na svou podporu). Když po necelé hodině příslušníci Stasi dovolili Ulbrichtovi přijít do jednacího sálu, bylo mu jen oznámeno, že byl „ze zdravotních důvodů“ uvolněn ze všech stranických i státních funkcí. Novým prvním tajemníkem ÚV SED a novým předsedou Národní rady obrany byl tehdy jednomyslně (v rámci přítomných členů) zvolen jeho dosavadní stranický soupeř Erich Honecker[6] – ten pak spolu s ministrem Mielkem tvořil vzájemně se podporující mocenskou dvojici prakticky po celou dobu, kdy Honecker vykonával funkci předsedy Státní rady NDR a generálního tajemníka SED.
Na podzim 1989 se však Stasi na Mielkeho příkaz naopak přímo angažovala ve svržení Ericha Honeckera, na jehož místo byl (v místnostech pod dohledem Stasi) 18. října 1989 zvolen Egon Krenz. Poté, co 7. listopadu 1989 odstoupila Rada ministrů NDR pod vedením Williho Stopha, pozbyl funkce i ministr Mielke.
18. listopadu 1989 se, po předchozím rozhodnutí Lidového shromáždění (východoněmeckého parlamentu), ministerstvo přejmenovalo na Amt für Nationale Sicherheit (AfNS) (česky Úřad pro národní bezpečnost). Parlament do funkce ředitele AfNS zvolilo generálporučíka Wolfganga Schwanitze, který začal s demontáží celého aparátu. V prosinci 1989 pak byl zrušen i celý AfNS a všichni zaměstnanci postupně dostali výpovědi. 15. ledna 1990 pak v Berlíně před sídlem Stasi proběhla demonstrace, kterou neznámí organizátoři odůvodnili rozhořčením nad zveřejněnými důkazy o zneužívání Stasi proti občanům NDR. Rozvášněný dav vzal budovu útokem, začal demolovat vybavení a zařízení včetně vyhazování dokumentů z oken – spekuluje se, že toto plenění bylo organizováno bývalými pracovníky Stasi, kteří tak mohli zlikvidovat nebo naopak získat kompromitující dokumentaci.[5]
V roce 1992 byl vytvořen nový úřad Bundesbeauftragte für die Unterlagen des Staatssicherheitsdienstes der ehemaligen Deutschen Demokratischen Republik (BStU) (česky Úřad spolkového zmocněnce pro dokumenty státní tajné služby bývalé Německé demokratické republiky). Za jeho zřízení se zasadil pozdější německý prezident Joachim Gauck, který pak stál v jeho čele do roku 2000 a podle nejž se instituci také přezdívalo Gauck-Behörde (česky Gauckův úřad).
Podle smlouvy o znovusjednocení Německa se práce pro Stasi považuje za důvod k výpovědi ze zaměstnání ve veřejných službách Spolkové republiky Německo.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Stasi na anglické Wikipedii.
- ↑ Schell (2005), s. 99.
- ↑ Schell (2005), s. 11.
- ↑ Schell (2005), s. 23.
- ↑ Schell (2005), s. 26-46.
- ↑ a b SEDMIDUBSKÝ, Jan. Od listopadu do října. Jak se v roce 1990 loučila NDR [online]. Český rozhlas, 2025-10-03 [cit. 2025-11-25]. (Archiv Plus). Dostupné online.
- ↑ SEDMIDUBSKÝ, Jan; ADAMEC, Jan. Vůdce NDR Honecker byl celý život zatvrzelým stalinistou. Za války ho zatklo gestapo [online]. Český rozhlas, 2010 [cit. 2025-11-26]. (Dokument Plus). Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- GIESEKE, Jens. Stasi : Tajná policie NDR v letech 1945-1990. Praha: Ikar, 2013. ISBN 978-80-249-2105-1.
- SCHELL, Manfred; KALINKA, Werner. Stasi : nekonečný příběh : osoby a fakta. Praha: Naše vojsko, 2005. ISBN 80-206-0770-6.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Stasi na Wikimedia Commons - (německy) Insiderkomitee zur Förderung der kritischen Aneignung der Geschichte des MfS Archivováno 18. 8. 2017 na Wayback Machine.
