Ocellus
Ocellus (množné číslo ocelli) je forma oka nebo optického uspořádání, které má jedinou čočku bez složité sítnice, jaká se vyskytuje u většiny obratlovců. Tyto oči se nazývají „jednoduché“, aby se odlišily od „složených očí“, které mají více čoček. Nejsou nutně jednoduché v tom smyslu, že by byly nekomplikované.
Struktura zvířecího oka je určena prostředím, ve kterém žije, a behaviorálními úlohami, které musí plnit, aby přežilo. Členovci se velmi liší v prostředí, ve kterém žijí, stejně jako ve svých vizuálních požadavcích na hledání potravy nebo jedinců stejného druhu a vyhýbání se predátorům. V důsledku toho se u členovců vyskytuje obrovská rozmanitost typů očí, které jim pomáhají překonávat vizuální problémy nebo omezení.
Kromě členovců se ocelli vyskytují též u zástupců medúz, čtyřhranek, hvězdic, ploštěnců, pásnic, plžů a mlžů.
Ocelli u členovců
[editovat | editovat zdroj]Oči pavouků
[editovat | editovat zdroj]
Pavouci nemají složené oči, ale několik párů jednoduchých očí, z nichž každý pár je přizpůsoben pro konkrétní účel nebo účely. Hlavní a vedlejší oči pavouků jsou uspořádány do čtyř, případně méně párů. Pouze hlavní oči mají pohyblivou sítnici. Světločivná část receptorových buněk přijímá přímé i odražené světlo. Například u lovících nebo skákajících pavouků má pár směřující dopředu nejlepší rozlišení (a dokonce i určitou teleskopickou schopnost), což jim pomáhá spatřit kořist na dálku. Oči nočních pavouků jsou velmi citlivé na nízkou úroveň osvětlení a jsou velké, aby zachytily více světla.[1]
Ocelli hmyzu
[editovat | editovat zdroj]Termín „ocellus“ (množné číslo ocelli) je odvozen z latinského slova oculus (oko) a doslovně znamená „malé oko“. U hmyzu existují dva odlišné typy:[2] dorzální ocelli a laterální ocelli (často označované jako stemmata). Většina hmyzu má dorzální ocelli, zatímco stemmata se vyskytují u larev některých řádů hmyzu.
Dorzální ocelli jsou světločivné orgány, které se nacházejí na hřbetní nebo čelní straně hlavy mnoha hmyzích druhů, včetně blanokřídlých (včely, mravenci, vosy, pilatky), dvoukřídlých (mouchy), vážek (vážky, šídla), rovnokřídlých (kobylky, sarančata), kudlanek a různých skupin ploštic. Tyto ocelli koexistují se složenýma očima; většina hmyzu tedy má dvě anatomicky oddělené a funkčně odlišné zrakové dráhy.
Počet, tvar a funkce dorzálních ocelli se u jednotlivých řádů hmyzu výrazně liší. U létajícího hmyzu (zejména včel[3], vos, vážek a kobylek) bývají větší a výraznější a obvykle se vyskytují v trojici. Dvě ocelli směřují na obě strany hlavy, zatímco střední ocelli směřuje dopředu. U některých suchozemských hmyzích druhů (např. u některých mravenců a švábů) střední ocelli chybí. Bočně orientovaná ocelli lze nazvat „laterálními ocelli“ s odkazem na jejich směr a polohu v trojici, nelze je však zaměňovat za stemmata některých hmyzích larev, která jsou také známá jako laterální ocelli.
Dorzální ocellus se skládá z čočky (rohovky) a vrstvy fotoreceptorů (tyčinkových buněk). Čočka ocellu může být silně zakřivená nebo plochá. Vrstva fotoreceptorů může být také oddělena od čočky čirým sklivcem. Počet fotoreceptorů se také značně liší, ale u dobře vyvinutých ocelli může dosahovat stovek nebo tisíců. U včel, kobylek a vážek je čočka silně zakřivená, zatímco u švábů je plochá. Kobylky mají sklivec, zatímco mouchy a vážky ho nemají.
S výjimkou některých dravých hmyzích druhů nejsou ocelli schopné vnímat skutečné obrazy a slouží tedy pouze k vnímání intenzity světla. Jedna z běžných teorií o funkci očí u létajících hmyzu tvrdí, že slouží k udržení stability letu. Vzhledem k jejich nedostatečné schopnosti zaostřovat, širokému zornému poli a vysoké schopnosti zachycovat světlo jsou oči skvěle přizpůsobeny k měření změn vnímané jasnosti vnějšího světa, když se hmyz během letu otáčí nebo naklání kolem své osy. Bylo pozorováno, že kobylky[4] a vážky[5] v letu se snaží „korigovat“ svou letovou polohu na základě změn světla.
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Simple_eye_in_invertebrates na anglické Wikipedii.
- ↑ The physiological optics of Dinopis subrufus L. Koch: A fish-lens in a spider. Proceedings of the Royal Society of London. Series B. Biological Sciences. 1977-03-04, roč. 196, čís. 1123, s. 197–222. Dostupné online [cit. 2025-11-16]. ISSN 0080-4649. doi:10.1098/rspb.1977.0037.
- ↑ Crustacea and arthropod relationships. Příprava vydání Stefan Koenemann, Ronald A. Jenner. Boca Raton, FL: Taylor & Francis 423 s. (Crustacean issues). ISBN 978-0-8493-3498-6.
- ↑ FREY, Erzsebet. How Many Eyes Do Flies Have (Examples). doi.org [online]. 2023-10-21 [cit. 2025-11-16]. Dostupné online.
- ↑ TAYLOR, Charles P. Contribution of Compound Eyes and Ocelli to Steering of Locusts in Flight. Journal of Experimental Biology. 1981-08-01, roč. 93, čís. 1, s. 1–18. Dostupné online [cit. 2025-11-16]. ISSN 0022-0949. doi:10.1242/jeb.93.1.1. (anglicky)
- ↑ STANGE, Gert; HOWARD, Jonathon. An Ocellar Dorsal Light Response in A Dragonfly. Journal of Experimental Biology. 1979-12-01, roč. 83, čís. 1, s. 351–355. Dostupné online [cit. 2025-11-16]. ISSN 0022-0949. doi:10.1242/jeb.83.1.351. (anglicky)