Přeskočit na obsah

Japonská encefalitida

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
japonská encefalitida
Minimální inkubační doba5 d
Maximální inkubační doba15 d
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Japonská encefalitida je infekční onemocnění mozku. Jeho původce, virus japonské encefalitidy (JEV), je obalený RNA virus z rodu Flavivirus a čeledi Flaviviridae, blízce příbuzný s virem západonilské horečky (WNV), virem encefalitidy Murray Valley, virem encefalitidy St. Louis či virem Usutu. Jeho přenašeči jsou zejména komáři rodu Culex (dominantně Culex tritaeniorhynchus), z hlediska přenosu se tedy jedná o arbovirus. Lidé (ale například i koně) představují náhodné konečné hostitele, virus cykluje zejména mezi dalšími obratlovci, z nichž jsou z epidemiologického hlediska nejdůležitější prasata a volavkovití ptáci, snad i jiní stěhovaví ptáci a netopýři.[1]

Japonská encefalitida je endemická v jižní, východní a jihovýchodní Asii a v severní části Oceánie. Postupně proběhla geografická expanze JEV, v 90. letech 20. století jižně až na ostrovy v Torresově průlivu a na severoaustralský Yorský poloostrov, západně až do Pákistánu a východně až na ostrov Saipan. Lokálně se JEV zřejmě může objevit či cyklovat i na území Evropy a Afriky, jak prokazují záchyty z Itálie či Angoly. V rámci takto rozsáhlého areálu výskytu se k roku 2021 rozlišovalo celkem pět genotypů, z nichž všechny se vyskytují v Indonésii a Malajsii. Jakožto onemocnění byla japonská encefalitida zaznamenána poprvé v Japonsku v 70. letech 19. století (odkud ale nemusí její původce pocházet) a popsána teprve v roce 1924. Pro riziko záměny s onemocněním encephalitis lethargica nesla původně jméno japonská encefalitida typu B. K experimentálnímu přenosu došlo v roce 1934 a k izolování původce následující rok.[1][2]

Inkubační doba činí 4–14 dní. Většina infekcí probíhá bezpříznakově nebo jako mírné horečnaté onemocnění, podle starších dat připadá jeden nemocný na 25 až 1 000 infikovaných. Jen u malého množství nakažených se rozvíjí vážné klinické onemocnění, charakterizované zprvu gastrointestinálními problémy (zejména u dětí), rychlým nástupem vysoké horečky a postupujícími vážnými neurologickými příznaky v důsledku postižení šedé hmoty mozkové, někdy i předních míšních rohů. Onemocnění může probíhat vlekle a jeho léčba bývá pouze symptomatická, respektive rekonvalescenční. Podle WHO může skončit smrtí až 30 % klinických případů a asi 20–30 % z přeživších trpí trvalými následky. U klinických případů dětí bývá smrtnost vyšší, nicméně klinické onemocnění se častěji rozvíjí u dospělých. Celkový počet klinických případů podle dat WHO z roku 2024 činí asi 100 tisíc/ročně, japonská encefalitida je tak nejrozšířenější virovou encefalitidou v mnoha asijských zemích. Může propukat v sezónních epidemiích, zejména v létě.[3][4] Výskyt onemocnění mj. koreluje s přítomností rýžových polí.[5] K dispozici je několik typů vakcín, ostatní preventivní opatření nejsou v kontrole onemocnění tak efektivní.[3]

  1. a b YUN, Sang-Im; LEE, Young-Min. Japanese Encephalitis Virus (Flaviviridae). In: BAMFORD, Dennis; ZUCKERMAN, Mark. Encyclopedia of Virology. 4. vyd. Amsterdam, Oxford, Cambridge: Academic Press, Elsevier, 2021. ISBN 978-0-12-814515-9. (anglicky)
  2. SOLOMON, Tom; NI, Haolin; BEASLEY, David W. C. Origin and Evolution of Japanese Encephalitis Virus in Southeast Asia. Journal of Virology. 2003-03, roč. 77, čís. 5, s. 3091–3098. Dostupné online [cit. 2025-11-13]. ISSN 0022-538X. doi:10.1128/JVI.77.5.3091-3098.2003. (anglicky) 
  3. a b Japanese encephalitis. www.who.int [online]. 2024-08-06 [cit. 2025-11-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. DOUTLÍK, Stanislav. Infekce a nervová soustava. Praha: Avicenum, 1987. S. 71–72. 
  5. BEDNÁŘ, M. & kol. Lékařská mikrobiologie : bakteriologie, virologie, parazitologie. Praha: Marvil, 1999. S. 392. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]