Přeskočit na obsah

Helmut Schmidt

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Na sněmu SPD v Dortmundu 1978

Helmut Heinrich Waldemar Schmidt (23. prosince 1918 Hamburk – 10. listopadu 2015 Hamburk)[2] byl německý politik (SPD), ministr obrany, financí a v letech 1974–1982 spolkový kancléř Západního Německa.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Po maturitě v Hamburku se dobrovolně přihlásil k vojenské službě, aby mohl později bez přerušení studovat a sloužil od listopadu 1937 u protiletadlového dělostřelectva. V roce 1941 se účastnil útoku na Sovětský svaz, u Leningradu si vysloužil Železný kříž druhé třídy. V letech 1942 až 1944 byl poradcem na říšském ministerstvu letectví, po atentátu na Hitlera 20. července 1944 byl nadporučík Luftwaffe Schmidt delegován jako přísedící u soudních procesů Lidového soudu (Freislerschen Volksgerichtshof) proti osobám zapojeným do spiknutí. Zde byl očitým svědkem mnoha trestů smrti (mj. Hanse Georga Klamrotha, otce své údajné pozdější milenky[3]) a přibližně v této době, znechucen chováním předsedajícího soudce Rolanda Freislera, započala změna jeho politického přesvědčení ze zarytého nacisty na „vnitřní opozici“ vůči národnímu socialismu[4]. V letech 1944–1945 sloužil ve velitelských funkcích u protiletadlového dělostřelectva na západní frontě. Pro kritické výroky o Göringovi a NSDAP měl být postaven před soud, jeho vojenští nadřízení tomu ale zabránili tím, že ho stále přemísťovali. Na jaře 1945 byl zajat Brity, v zajateckém táboře prošel konečnou denacifikací, o poslední „iluze“ o nacionálním socialismu přišel během přednášek obětí bývalého režimu v táboře. Po propuštění vystudoval ekonomii a v letech 1949–1953 vedl dopravní oddělení hamburského magistrátu. Roku 1942 se oženil s Hannelore Glaser, s níž měl dvě děti. Schmidt byl náruživý kuřák, kouřit začal v deseti letech a kouřil více než 40 cigaret denně.

Helmut Schmidt dosáhl v armádě Třetí říše důstojnické hodnosti navzdory svému původu. Z pohledu norimberských rasových zákonů nebyl čistým árijcem a jako osoba se čtvrtinou "židovské krve", tzv. míšenec 2. stupně (Mischling 2. Grades) neměl na kariéru v ozbrojených silách nárok. Jeho otec byl nemanželský syn hamburského židovského bankéře Ludwiga Gumpela[5]. Schmidt je příjmení jeho pozdějších německých adoptivních rodičů.

Politická dráha

[editovat | editovat zdroj]

Roku 1945 vstoupil Schmidt do sociálně demokratické strany (SPD), v letech 1948/9 byl předsedou její studentské mládeže a v letech 1968–1984 místopředsedou strany. V letech 1953–1967 byl poslancem Spolkového sněmu a v letech 1958–1961 poslancem Evropského parlamentu. V letech 1961–1965 byl členem rady města Hamburku a získal si velkou popularitu při záplavách 1962.

V první vládě Willyho Brandta (1969–1972) působil postupně ve funkcích ministra obrany, financí a hospodářství, V jeho druhé vládě (1972–1974) pak ve funkci ministra financí. Po rezignaci Willyho Brandta 1974 byl zvolen pátým kancléřem SRN. Během jeho vlády postihla i Německo vleklá naftová a hospodářská krize i řada teroristických atentátů tzv. Frakce Rudé armády. Jako kancléř se velmi spřátelil s francouzským prezidentem Giscardem d'Estaing a společně prosazovali další kroky evropské integrace i zřízení skupiny G7.

Když roku 1977 Sovětský svaz rozmístil v Evropě rakety SS-20, snažil se Schmidt prosadit, aby je buď opět stáhl, anebo aby zde odpovídající rakety umístily i USA. Tím se rozešel s většinou své strany a ze sporů vznikla Strana zelených. Záměr přesto následující pravicové vlády prosadily. Roku 1982 ztratil Schmidt parlamentní většinu a místo něho byl kancléřem zvolen Helmut Kohl.

Schmidt napsal řadu knih, od roku 1983 byl spoluvydavatelem týdeníku Die Zeit a i po svém odchodu z politiky se vyjadřoval k aktuálním otázkám. Za svoji činnost dostal asi 30 čestných doktorátů, několik čestných občanství a mnoho různých cen. Působil v řadě nadací a zdůrazňoval potřebu mravní obnovy. Roku 1997 uveřejnil návrh "Obecné deklarace lidských povinností" a na pozvání Václava Havla se zúčastnil i pražského Fora 2000.

Helmut Schmidt
Helmut Schmidt (1977)
Helmut Schmidt (1977)
5. spolkový kancléř Německa
Ve funkci:
16. května 1974 – 1. října 1982
PrezidentGustav Heinemann
Walter Scheel
Karl Carstens
PředchůdceWilly Brandt
NástupceHelmut Kohl
Stranická příslušnost
ČlenstvíSPD
Rodné jménoHelmut Heinrich Waldemar Schmidt
Narození23. prosince 1918
Hamburk
Německá říšeNěmecká říše Německá říše
Úmrtí10. listopadu 2015 (ve věku 96 let)
Hamburk
NěmeckoNěmecko Německo
Příčina úmrtíperiferní cévní onemocnění
Místo pohřbeníHřbitov v Ohlsdorfu
ChoťHannelore "Loki" Glaser
RodičeGustav Ludwig Schmidt a Ludovica Schmidt
DětiSusanne Schmidt
PříbuzníMax Gumpel[1]
SídloLangenhorn
Alma materHamburská univerzita
Profeseekonom, úředník
Náboženstvíluteránství
OceněníŘád proti šílené vážnosti (1972)
Osoba roku Financial Times (1975)
Cena Theodora Heusse (1978)
Čestný doktorát Univerzity Paula Cézanna Aix-Marseille III (1979)
čestný doktor Harvardovy univerzity (1979)
… více na Wikidatech
PodpisHelmut Schmidt, podpis
CommonsHelmut Schmidt
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.
„ Hlemýždí tempo je v každé demokracii normální. “
— H. Schmidt[6]
„ Právní stát nemá vítězit ani prohrávat, ale má existovat. “
— H. Schmidt[7]

Publikační činnost (výběr)

[editovat | editovat zdroj]
  • SCHMIDT, Helmut. Mein Europa: Mit einem Gespräch mit Joschka Fischer. Hoffmann und Campe, 2013. 368 S. ISBN 978-3-455-50315-9.
  • SCHMIDT, Helmut. Ein letzter Besuch: Begegnungen mit der Weltmacht China. Siedler, 2013. 192 S. ISBN 978-3-8275-0034-2.
  • SCHMIDT, Helmut. Religion in der Verantwortung: Gefährdungen des Friedens im Zeitalter der Globalisierung. Ullstein, 2012. 256 S. ISBN 978-3-548-37446-8.
  • SCHMIDT, Helmut. Menschen und Mächte. Pantheon, 2011. 544 S. ISBN 978-3-570-55157-8.
  • SCHMIDT, Helmut. Außer Dienst: Eine Bilanz. 1. vyd. Pantheon, 2010. 350 S. ISBN 978-3570551035.
  • SCHMIDT, Helmut. Vertiefungen: Neue Beiträge zum Verständnis unserer Welt. Siedler, 2010. 336 S. ISBN 978-3-88680-967-7.
  • SCHMIDT, Helmut. Weggefährten: Erinnerungen und Reflexionen. 1. vyd. Siedler, 1998. 575 S. ISBN 978-3-442-75515-8.

V češtině

[editovat | editovat zdroj]
  • SCHMIDT, Helmut. Na společné cestě : vzpomínky a úvahy. Překlad Lydie Stočesová. Praha: Pragma, 1997. 575 s. ISBN 80-7205-484-8. 
  • SCHMIDT, Helmut. Sebezáchova Evropy : perspektivy 21. století. Překlad Ivan Kadrmas. 1. vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 2003. 179 s. (Souvislosti). ISBN 80-7185-561-8. 
  • SCHMIDT, Helmut; SIEREN, Frank. Čína, náš soused. Překlad Miloš Bárta. 1. vyd. Brno: Doplněk, 2011. 295 s. ISBN 978-80-7239-256-8. 

Fotogalerie

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Katalog Německé národní knihovny. Dostupné online. [cit. 2025-10-31].
  2. ↑ KRÖTER, Thomas. Alt-Bundeskanzler: Helmut Schmidt ist tot.. Frankfurter Rundschau. 2015-11-10. Dostupné online.
  3. ↑ Wibke Bruhns. www.klangkontext.de [online]. [cit. 2023-09-06]. Dostupné online.
  4. ↑ WIEGREFE, Klaus. (S+) Zum Vergessen. Der Spiegel. 2014-11-30. Dostupné online [cit. 2023-09-06]. ISSN 2195-1349. (německy)
  5. ↑ WUNDER, Olaf. Helmut Schmidt: Die jüdischen Verwandten des Alt-Kanzlers [online]. 2021-02-10 [cit. 2023-09-06]. Dostupné online. (německy)
  6. ↑ Die Zeit, 19. 10. 2003
  7. ↑ Die Zeit, 30. 8. 2007

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Helmut_Schmidt&oldid=25665899“