Extremismus
Extremismus je obecně směr požadující krajní, radikální opatření; v politice a náboženství je to směr požadující změny, které většina považuje za nepřijatelné. Extremisté se zpravidla vymezují proti stávajícímu systému a volají po jeho zásadní reformě, případně rovnou svržení. Psychologicky k extremismu tíhnou lidé vykazující čtyři vlastnosti: 1) psychologickou tíseň a úzkostnou nejistotu, 2) černobílé, zjednodušené vnímání světa, 3) přehnanou sebedůvěru a 4) netoleranci.[1]
Extremismus není otázkou jen samotné ideologie; například nacionalismus může být jak umírněný (vlastenectví), tak extrémní (šovinismus). Jde tedy spíše o to, jaké důsledky se z dané ideologie odvozují. Navíc záleží na kontextu: názor, který se v jedné zemi a době považuje za extrémistický, může být jindy a jinde většinový. Pojem extremismus tedy nemá v zásadě žádný konkrétní ideologický obsah a neříká nic o tom, čeho chce subjekt dosáhnout, jak, ani proč,[2] jeho podstatou je pouze radikální a bezohledné prosazování nějakého cíle, ať je jakýkoli.
Při obecném užití nabývá termín extremista často pejorativního nádechu[3][4] – bývají jím označovány nejen velmi závažné jevy, ale i takové odchylky od středního proudu, jejichž nebezpečnost pro společnost je sporná nebo mizivá. Označené skupiny, jednání nebo ideologie jsou tak delegitimizovány.
Souvislosti a dělení
[editovat | editovat zdroj]Do souvislosti s extremismem bývají dávány například radikalismus, fanatismus, fundamentalismus, terorismus, některé většinovou společností nesdílené formy nacionalismu, fašismu, xenofobie a rasismu, nátlakové akce environmentálních či ekologistických aktivistů (tzv. ekoterorismus), LGBT atd.
Extremismus bývá dělen například na politický, náboženský, ekologický a národnostní.
Politický extremismus bývá někdy dělen na pravicový a levicový, přičemž o zařazení konkrétnějších hnutí do těchto skupin nepanuje úplná shoda. Obecně bývají některé marxisticko-leninské skupiny a ideologie řazeny k levicovému extremismu, neonacisté a další rasistická hnutí zpravidla k pravicovému extremismu. Anarchismus bývá řazen k levicovému extremismu.
Jiří Pehe o některých projevech pravicového extremismu napsal, že jsou „nedemokratickou obrannou reakcí proti změnám, které přesahují absorpční schopnosti společnosti.“[5]
Zprávy Ministerstva vnitra ČR
[editovat | editovat zdroj]Ministerstvo vnitra ČR extremismus jakožto bezpečnostní riziko systematicky sleduje a vyhodnocuje a nejméně od roku 1997 vydává o stavu extremismu každoroční zprávy.[6]
Dne 22. listopadu 2006 se na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2005, potvrzeného rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2006, omluvilo Nezávislému sociálně ekologickému hnutí (Nesehnutí) za neoprávněné uvedení ve Zprávě o problematice extremismu na území České republiky v roce 1999.[7]
Spor na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy
[editovat | editovat zdroj]K významnému sporu o přístup k extremismu a akademické svobodě došlo na půdě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Děkan fakulty Petr Kolář 25. dubna 2001 zrušil probíhající seminář Typologie politického extremismu, který vedl v Ústavu politologie FF UK politolog Zdeněk Zbořil, a Zbořila i jeho nadřízeného finančně postihl. Na seminářích na základě pozvání vystupovali například Filip Vávra, sekretář Národně sociálního bloku a bývalý neformální šéf skupiny Národní odpor Praha, jemuž článek v Lidových novinách přičítá účast na útocích na synagogu (hajlování před synagogou) i na gay klub (téže diskuse se podle Práva na pozvání současně účastnil i anarchista Jakub Polák a dva policisté z protiextremistického oddělení policejního prezídia), jindy Jan Skácel, představitel Vlastenecké fronty, nebo anarchista Ondřej Slačálek. Zbořil zval na semináře i představitele skupin řazených jak k pravicovému, tak k levicovému extremismu a podle článku v Právu byl v minulosti neonacisty sám několikrát napaden a svými znaleckými posudky napomohl odsouzení několika z nich.
Předmětem sporu bylo, zda Zbořil tím, že zval do semináře extremisty, napomáhal jejich legitimizaci, anebo zda jde o přiměřený způsob studia extremismu, pokud proti nim v diskusi na akademické půdě jsou postaveni kvalitní oponenti. Akademický senát FF UK se 10. května 2001 neshodl na jednotném postoji, a proto přijal kompromisní usnesení, jímž děkanovo rozhodnutí podpořil jen s výhradami. K zastáncům Zbořila patřili například romanista Giorgio Cadorini a historik Jan Pelikán, anarchista Jakub Polák, ministr vnitra Stanislav Gross (ČSSD), studentka politologie Kateřina Jacques a další. Děkanův postup proti Zbořilovi podpořili například historik Jan Wiener a tajemník Ústavu světových dějin Martin Kovář, člen Akademického senátu FF UK historik Jan B. Uhlíř, politologové Rudolf Kučera z Fakulty sociálních věd UK a Miroslav Mareš z Masarykovy univerzity v Brně, vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab, poslanec Petr Koháček (ODS), předseda vlády Miloš Zeman (ČSSD) a další. [8]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ VAN PROOIJEN, Jan-Willem; KROUWEL, André P. M. Psychological Features of Extreme Political Ideologies. Current Directions in Psychological Science. 2019-04-01, roč. 28, čís. 2, s. 159–163. Dostupné online [cit. 2025-07-03]. ISSN 0963-7214. doi:10.1177/0963721418817755. (EN)
- ↑ CHARVÁT, Jan. O extremismu s Janem Charvátem [online]. Respekt, 2009-9-11 [cit. 2009-09-21]. Dostupné online.
- ↑ SCHNEIDER, Pavel. Kdo jsou skuteční extremisté? [online]. Britské listy, 2009-4-14 [cit. 2009-09-22]. Dostupné online.
- ↑ BASTL, Martin. Balík, Stanislav; Kubát, Michal: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, Praha: Dokořán, s.r.o., 2004, 167 stran, ISBN 80-86569-89-6 - recenze [online]. Středoevropské politické studie, 2005 [cit. 2009-09-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-05.
- ↑ Jiří Pehe: Extrémismus Archivováno 14. 1. 2008 na Wayback Machine., Týden, č. 15/1997, 4. 4. 1997
- ↑ Zprávy MV ČR o problematice extremismu Archivováno 30. 10. 2007 na Wayback Machine., MV ČR, od roku 1997
- ↑ Omluva Ministerstva vnitra ČR sdružení Nesehnutí Archivováno 14. 12. 2006 na Wayback Machine., 22. 11. 2006
- ↑ Tomáš Menschik, Petr Kolář: Neonacista „učil“ na univerzitě, Lidové noviny, 25. 4. 2001, str. 1
Učiteli UK zakázali kvůli neonacistům kurs, Právo, 26. 4. 2001, str. 2, autor mez
Extremisté nesmí na univerzitu, MF Dnes, 26. 4. 2001, regionální příloha Praha, str. 2, autoři ček a rak
Svoboda u nás narazila na zodpovědnost, říká děkan, MF Dnes, 12. 5. 2001, regionální příloha Praha, str. 2, autor ček
Marie Koldinská: Obětní beránci virtuální reality, MF Dnes, 19. 5. 2001, regionální příloha Praha, str. 3
Jan B. Uhlíř: Doznávám a znovu tvrdím, MF Dnes, 1. 6. 2001, regionální příloha Praha, str. 3
Opisy těchto a dalších článků: http://www.ff.cuni.cz/dok/org/dekan/tisk/pol3.htm Archivováno 8. 2. 2007 na Wayback Machine., http://www.ff.cuni.cz/dok/org/dekan/tisk/ika66147.htm Archivováno 15. 6. 2008 na Wayback Machine.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- CHARVÁT, Jan. Současný politický extremismus a radikalismus. Praha: Portál, 2007. 183 s. ISBN 978-80-7367-098-6.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Téma Extremismus ve Wikicitátech- Zprávy o extremismu - Ministerstvo vnitra ČR
- Jiří Pehe: Extrémismus Archivováno 14. 1. 2008 na Wayback Machine., Týden, č. 15/1997, 4. 4. 1997
