Chérif Sy
| Chérif Sy | |
|---|---|
 Sy v roce 2019 | |
| Předseda Národní přechodné rady Burkiny Faso | |
| Ve funkci: 27. listopadu 2014 – 30. prosince 2015 | |
| Předchůdce | Soungalo Ouattara (jako předseda Národního shromáždění) |
| Nástupce | Salif Diallo (jako předseda Národního shromáždění) |
| Ministr národní obrany a válečných veteránů | |
| Ve funkci: 24. ledna 2019 – 30. června 2021 | |
| Předchůdce | Jean Claude Bouda |
| Nástupce | Roch Marc Christian Kaboré |
| Úřadující prezident Burkiny Faso | |
| Ve funkci: 17. září 2015 – 23. září 2015 | |
| Předchůdce | Michel Kafando (přechodný) |
| Nástupce | Michel Kafando (přechodný) |
| Narození | 17. května 1960 (64 let) Néma  Mauritánie |
| Národnost | Burkinafaská |
| Profese | novinář, editor a politik |
| Náboženství | islám |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Chérif Moumina Sy (* 17. května 1960 Néma) je burkinafaský politik, novinář a nakladatel mauritánského původu, který v letech 2014 až 2015 působil jako předseda Národního shromáždění Burkiny Faso. Po pokusu o státní převrat v roce 2015 působil krátkodobě jako úřadující prezident země, než byl nahrazen Michelem Kafandou.
Život
[editovat | editovat zdroj]Chérif Sy je synem armádního generála Baby Syho, který se podílel na revoluci v roce 1983, jež vedla k nástupu Thomase Sankary. Po Sankarově smrti v roce 1987 přesídlil Sy mladší do Paříže, kde vedl Výbor na obranu revoluce. Byl silným kritikem prezidenta Blaisea Compaorého,[1] označován je za pravověrného sankaristu.[1]
Novinářská kariéra
[editovat | editovat zdroj]Sy je původním povoláním novinář a redaktor novin Bendre. V březnu 2013 byl znovuzvolen předsedou Společnosti redaktorů soukromého tisku.[2]
Sehrál důležitou roli při lidových protestech, které v roce 2014 vedly ke Compaorého rezignaci. V listopadu 2024 byl dočasným prezidentem zvolen Michel Kafando poté, co jej ze tří kandidátů (vedle Joséphine Ouédraogo a Syho) upřednostnila skupina 23 představitelů pověřených výběrem prezidenta.[3] Sy se následně 27. listopadu stal předsedou Národní přechodné rady Burkiny Faso. Ve volbě porazil svého hlavního vyzyvatele Ibrahima Koného poměrem hlasů 71 ku 14.[4] Ve funkci předložil řadu návrhů, například na zrušení trestu smrti, kvůli popravě investigativního novináře Norberta Zonga. Sy rovněž prosazoval zákon o právu na přístup k informacím. Největší kontroverze vyvolal jím předložený zákon, jímž byla novelizována volební legislativa.[1]
Převrat 2015
[editovat | editovat zdroj]V období od 17. do 23. září 2015 zastával Sy funkci úřadujícího prezidenta během zářijového puče, který vedl Gilbert Diendéré a na něj navázaná Prezidentská bezpečnostní garda (RSP). Úřadující prezident Michel Kafando a premiér Isaac Zida byli v té době drženi jako rukojmí. „Ten puč nebyl překvapením,“ uvedl Sy. „Od začátku přechodného období jsem říkal, že pokud nebude [RSP] rozpuštěna, nasadí své síly jinde a vzniknou problémy.“[5] Brzy poté zveřejnil prohlášení, v němž uvedl, že mezi vojenským velením a „příslušníky RSP“ odpovědnými za puč probíhá dialog, a upozornil, že zemi hrozí nebezpečí.[6] Sy byl od počátku hlasitým kritikem puče, odsoudil také dohodu navrženou Ekonomickým společenstvím západoafrických států (ECOWAS), jejížmi zprostředkovateli byli senegalský prezident Macky Sall a beninský prezident Yayi Boni, která umožňovala bývalým příznivcům Blaisea Compaorého kandidovat ve volbách a zajišťovala amnestii pachatelům puče.[1]
Jelikož byl Sy během těchto událostí třetím nejvyšším ústavním činitelem v zemi, prohlásil se za prozatímního úřadujícího prezidenta. Spustil kampaň na sociálních sítích, jejímž cílem bylo sesadit vůdce puče. Velká část armády jej v této iniciativě podpořila, neboť Diendérému a Prezidentské gardě nedůvěřovala. Že byla puč chyba, nakonec přiznal také Diendéré. Po stanovení termínu voleb na listopad se Sy rozhodl ve volbách nekandidovat a stáhl se z politického života. Za svou roli při ukončení puče obdržel novinářskou cenu.[7]
Působení po převratu
[editovat | editovat zdroj]15. března 2016 pronesl hlavní projev na konferenci v Akkře v Ghaně s názvem „Podpora profesionální žurnalistiky pro dobré vládnutí v západní Africe“.[8]
Během řádného zasedání Rady ministrů v březnu 2017 byl Sy jmenován vysokým představitelem hlavy státu Rocha Marca Christiana Kaborého. 24. ledna 2019 byl jmenován ministrem zahraničí, ministrem národní obrany a válečných veteránů v první vládě Christopha Josepha Marie Dabirého, kde nahradil Jean-Clauda Boudu.
V důsledku reorganizace vlády provedené 30. června 2021 opustil Sy druhou Dabirého vládu, ministrem obrany se jmenoval sám prezident Kaboré. Delegátem pro výkon instituce ovšem byl pověřen generál Aimé Barthélémy Simporé.[9]
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byly použity překlady textů z článků Chérif Sy na anglické Wikipedii a Moumina Chériff Sy na francouzské Wikipedii.
- ↑ a b c d Qui est Chérif Sy, le réformateur intraitable du Burkina Faso ?. www.lemonde.fr. 2015-09-22. Dostupné online [cit. 2025-04-23]. (francouzsky)
- ↑ Société des éditeurs de la presse privée (SEP) : Chérif Sy reste aux commandes - leFaso.net. lefaso.net [online]. [cit. 2025-04-23]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ Burkina Faso Chooses Michel Kafando as Interim President. NDTV [online]. [cit. 2025-04-23]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Burkina : Chérif Sy élu président du Conseil national de transition. web.archive.org [online]. 2016-10-26 [cit. 2025-04-23]. Dostupné online.
- ↑ Invité Afrique soir - Chérif Sy: «Je suis le chef de l’Etat intérimaire» du Burkina Faso. RFI [online]. 2015-09-17 [cit. 2025-04-23]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ Burkina Faso : le président et le premier ministre retenus par des militaires. www.lemonde.fr. 2015-09-16. Dostupné online [cit. 2025-04-23]. (francouzsky)
- ↑ COWLEY, Nick. Cherif Moumina Sy, an unsung African hero [online]. 2016-09-12 [cit. 2025-04-23]. Dostupné online.
- ↑ AFFOAH, Vivian. West Africa Conference on Media and Participatory Governance to be Held in Accra [online]. 2016-03-04 [cit. 2025-04-23]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ ADMIN. Qui est le colonel-major Aimé Barthélémy Simporé, ministre délégué à la Défense ? [online]. 2021-06-30 [cit. 2025-04-23]. Dostupné online. (francouzsky)
