Bitva u Dary
Bitva u Dary (r.530) v první polovině 6.století byla součástí starých konfliktů mezi říší Byzantskou a tzv. Novoperskou říší perských Sasánovců. Předchozí události vedoucí k této bitvě úzce souvisejí s působením byzantského generála Belisaria.Po vypršení staré mírové dohody císaře Theodosia s šáhem Bahrámem dávná rivalita opět propukla.Šlo zde jednak o sporná území na Kavkaze (v Kolchidě) a dále na východ u Kaspického moře,jednak o tzv.Perskou Ibérii (jižní Arménii) osídlenou křesťanskými Arménci.Nešlo vyloženě o náboženské spory,podle perského náboženství bylo však zejména křesťanské pohřbívání mrtvých do země (stejně jako spalování mrtvých jinými neperskými národy) tupením jeji posvátné podstaty a nekompromisně je potírali.Nedostatečná nebo vůbec žádná pomoc spojencům u Kaspického moře a vazalům v Kolchidě,chybná taktická rozhodnutí, stejně jako nevelké vojsko poslané na pomoc Arménům v Ibérii předchůdcem současného císaře,Anastasiem, umožnilo snadné vítězství Peršanů v této perské Ibérii i obsazení strategických průsmyků do Kolchidy (Kolchiďané je nebyli schopni vlastními silami dále účinně bránit), i příklon Anastaziem odmítnutých vyslanců od Kaspického moře k Persii.Zklamal bohužel i pokus o nový základ mírových rozhovorů mezi Persií a Byzancí,kdy šáh Kobád nabízel císaři Justinovi formální adopci svého syna Chosrúa (Hosrúa).Císařovi poradci v nabídce spatřovali perský úskok,podle kterého by si mohli později činit nároky na byzantský trůn a návrh Peršanů byl tedy odmítnut.Po nových perských útocích z perské Ibérie byl Belisarius vyslán na perské pomezí na pomoc generálu Sittasovi,který neúspěšně, dílem kvůli (smutně tradičně) nekvalitním námezdním vojenským odílům,špatně vyzbrojeným,vycvičeným a ještě hůře motivovaným, částečně vinou vlastní nekompetence, nevalně čelil zde útočícím Peršanům.
Dosavadní převážně defenzivní a nešťastné působení byzantských velitelů,z nichž Sittas byl posledním v řadě v této syrsko/mezopotamské pohraniční oblasti s Novoperskou říší se radikálně změnilo se jmenováním generála Belisaria do funkce vrchního velitele. Dávno již byla ztracena Mezopotámie a vojenská převaha Peršanů pod silnými a odhodlanými panovníky stále silněji a přesvědčivěji tlačila ustupující byzantská vojska dále na západ.Když vypršela již zmíněná mírová smlouva uzavřená mezi císařem Theodosiem a šáhem Bahrámem v minulém století, vypuklo nepřátelství s novou silou .
Žalostný stav většiny zdejších byzantských pluků byl nově jmenovanému generálovi dobře znám a správně usoudil že nelze rychle jejich bojeschopnost dostat na požadovanou úroveň. Za velitelské stanoviště zvolil pomezní pevnost Darras (Daru) a většinu demoralizovaných zdejších pohraničních oddílů začal usilovně cvičit na lukostřelce. Jeho hlavní,a jedinou údernou silou zůstávalo mužstvo elitního Dvorského pluku, a několik stovek spojeneckých středoasijských Hunů.
Když perské vojsko ve téměř dvojnásobné přesile, plné sebevědomí, dorazilo před Darras čekala je zdánlivě nepřekročitelná hradba Belisariovy jízdy a pěchoty opírající se o strategické přístupy k hradbám. Přesilu však perský vojevůdce Firůz nedokázal využít, aby udeřil Belisariovi do týla a chtěl nepřítele na hlavu porazit čelním útokem právě zde, kde členitý terén jeho postup znesnadňoval a dával velkou výhodu obráncům. Peršané zatroubili do útoku a jejich jízda i pěchota pálila velké množství šípů. Jejich lehké luky však neměly takový dostřel a navíc vál protivítr. Perský postup tak v první fázi bitvy způsoboval spíše tlak zadních řad než úspěšný postup řad čelních. Palba Belisariových lučištníků do hustých řad nepřátel měla zato drtivý účinek. Peršané se valili přes hájené příkopy a průrvy hlava nehlava a zdolávání těchto přirozených i umělých terénních nerovností je rychle vyčerpávalo. Jízda zde vůbec ztratila svůj smysl. Pouze na levém křídle se Peršané usilovným tlakem zmocnili podobně hájených průrev a příkopů a počali postupovat k hradbám tlačíce Byzantince před sebou. Do boku jim vpadla dosud čekající Belisariova těžká jízda i spojenečtí Hunové. Perský postup rychle ztroskotal a změnil se v chaotický boj muže proti muži. Firůz rozběsněný těmito neúspěchy povolal do boje elitní oddíly své perské těžké jízdy, tzv.Nesmrtelné a přikázal jim stůj co stůj prorazit na křídle pravém. Podle Belisariových instrukcí obránci před útokem "Nesmrtelných" naoko ustoupili a perští jezdci se rozjeli zlikvidovat zdánlivě prchající Byzantince dříve než se skryjí do bezpečí hradeb. V ten moment udeřila Belisariova těžká jízda a opět spojenečtí Hunové. Právě ti se vůbec nezaplétali do osobních soubojů a projeli formací "Nesmrtelných" tak rychle a důrazně že šik roztrhli vedví. Ihned poté v rozbité formaci nepřátel napadli generála "Nesmrtelných" Baresmanase a jeho korouhevníka a oba rychle zabili. Dopad takovéhoto počátku boje na Peršany byl okamžitý.Zoufalý odpor jednotlivě bojujících skupin perské elitní jízdy se poté rychle změnil na boj o cestu k úprku. K jejich cti patří dodat že většina jich na bojišti v beznadějném postavení padla. Dojem z roztržení a rozbití formace "Nesmrtelných",na smrt generála a pád jeho korouhve na zbytek perské armády byl pochopitelně drtivý. Ta,byť stále početně velice začala zběsile prchat na východ k perské pevnosti Nisibis odkud původně přitáhli. Ke cti těchto "Nesmrtelných" patří dodat, že většina jich obklíčená na bojišti v beznadějném postavení padla. Firůz mohl být rád že byl šáhem pouze zbaven zlaté síťky do vlasů, čímž v perském pojetí cti upadl v doživotní nemilost.Byzantská vojska po dlouhé době defenzivy a ústupů uštědřila Peršanům drtivou porážku.
Odkazy
Bibliografie
- Geoffrey Greatrex: Rome and Persia at War, 502–532. Cairns, Leeds 1998, ISBN 0-905205-93-6 (Arca 37).
- Robert Graves : Hrabě Belisarius, 122-139. Nakladatelské družstvo Máje, Praha 1948
- Procopius, History of the War
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Bitva u Dary na Wikimedia Commons