Wikipedista:Jvs/Ponk5
Rekultivace je souhrn zásahů, které mají zahladit nežádoucí antropogenní zásahy do krajiny. Nejčastěji je předmětem rekultivace území postižené těžbou nerostných surovin (zbytkové jámy po povrchové těžbě uhlí, výsypky, vytěžené pískovny, kamenolomy, pinky). Výsledkem rekultivace může být přeměna vytěžených ploch na pole a lesy, vybudování rekreačního zázemí městských aglomerací, případně záměrný vznik „nové divočiny“.
Definice
Některé definice:
- navrácení těžbou postižených pozemků k původnímu účelu [3POL, 1854]
- řízený proces obnovy krajiny postižené těžební činností [3POL]
- aktivní obnova a tvorba půdního fondu v oblasti devastované průmyslovou činností [ECMOST, 1992]
- obnova těžbou poškozené krajiny [VTM]
- obnova přírodního prostředí a odstranění následků nevhodných lidských činností [BIOM]
Povinnost rekultivací upravuje zákon ...
terén vodohospodářská rekultivace zemědělská rekultivace
Podle fází
Technická rekultivace
Cílem technické fáze rekultivace je vymodelování nového terénu. Průběh rekultivace je většinou následující: těžební sloje či patra se začnou zavážet, začnou se izolovat místa pro vodohospodářské rekultivace, začne se modelovat terén. Práce zahrnují přesun zemin, ukládání, rozprostírání, hutnění, navezení skrývkové ornice.
Je využívána těžká technika (dozery, buldozery, příkopové pluhy, frézy). Již v této fázi je třeba znát pozdější využití terénu. To má vliv na volbu hornin, kterými se budou zavážet jednotlivé části. Na místa, kde bude stát zástavba, cesty, parkoviště apod. je možné navážet neúživné horniny. Na místa, kde bude pole či sad, se naveze ornice (existuje povinnost selektivní skrývky ornice a její znovupoužití na rekultivaci území).
Modelování profilu terénu je náročná a nákladná činnost. Plánovači musí počítat s tím, že navezený materiál ještě dlouhá léta pracuje – sedá a pohybuje se. Požaduje se také, aby nový terén nebyl z estetického hlediska monotónní, má se vzhledem blížit „přirozenému“ terénu, jak by asi mohl vypadat.
Biologická rekultivace
Po vytvoření terénu nastupuje biotechnická etapa, která má za úkol nové území oživit. Tato fáze zahrnuje úpravu fyzikálních a chemických vlastností půd (kyselost, struktura), hnojení a dodávání živin do půd. Navazují agrotechnická opatření (kypření, smykování, válcování) a pěstování vhodných plodin. Na polích začíná běžet speciální osební cyklus s cílem zúrodnit půdu. Vzhledem k narušeným hydropedologickým podmínkám je při delších obdobích sucha nutná zálivka sazenic.
Před zatravňováním či zalesňováním je velice často používána chemická příprava půdy; pokud jsou plochy zarostlé bujnou ruderální (rumištní) vegetací, k jejímu odstranění se používají chemické postřiky celoplošné či místní. Nálety nežádoucích dřevin stejně jako materiál z prořezávek se zpracovává štěpkováním, čímž je urychlen rozklad organické hmoty a zároveň je výrazně omezen vývoj případných hmyzích škůdců.
Podle využití ploch
V 60. letech v Československu byly preferovány zemědělské rekultivace, od začátku 80. let přibývá rekreačních funkcí, v 90. letech se populární stává napouštění velkých rekultivačních jezer.
většinou vznikají pole a louky, méně často speciální formy typu: sady, vinice. Obvyklý způsob provádění zemědělské rekultivace spočívá v návozu a rozprostření organické hmoty, následuje orba, vláčení, smykování, setí přípravných plodin, jejich zaorání, hnojení a následuje již pěstování cílových plodin nebo zatravnění.
z ekologického hlediska by se měly vysazovat různé druhy stanovištně a geograficky původních dřevin. V praxi se v naprosté většině však jedná o výsadbu monokultur, někdy jsou vysazovány i nepůvodní či dokonce invazní druhy. Tento typ rekultivace sice vede k vytváření nové ekologické stability půd a krajiny, ale to v tomto případě nelze považovat za pozitivní přínos. Tím se totiž zničí stanoviště vzácných druhů organismů vázaných na podmínky vzniklých těžbou. Jediným pozitivním přínosem této rekultivace je zpevnění půdy.
zatápění vytěžených lomů, obnova říčních ekosystémů, úprava a zvyšování vodní bilance.
budování a výstavba rekreačních oblastí (často se centrem oblasti stane rekultivační jezero), golfová hřiště, letiště
Přírodě blízké
Názor „krajina musí být ekologicky vyvážená, za nejúčinnější stabilizační prvky je považována výsadba lesů, parků, lesoparků a vodních ploch“ [ECMOST, 1992] bývá kritizován ze strany krajinných ekologů, kteří upozorňují, že taková „úhledná/uklizená“ krajina je z biologického hlediska velmi chudá. [Sádlo, Cílek]
Podstatou přírodě blízkých rekultivací je ponechání průběhu přirozené sukcese. Na rozdíl od nákladně vytvářeného a udržovaného rekreačního lesa či lesoparku může vznikat „nová divočina“.
Na půdách chudých na živiny (typicky výsypky) často vznikají společenstva vzácných rostlinných a živočišných druhů, která byla z úrodné, prohnojené zemědělské krajiny vytlačena.
Krajina ovšem podléhá nadále sukcesi. Pokud je požadováno zakonzervovat určitou fázi vývoje ekosystému, jsou nutné pravidelné lidské zásahy jako je odstraňování dřevin, ruderálních a invazních druhů, prohlubování zarůstajících tůní apod.