Wikipedista:Jvs/Ponk5

Rekultivace je souhrn zásahů, které mají zahladit nežádoucí antropogenní zásahy do krajiny. Nejčastěji je předmětem rekultivace území postižené těžbou nerostných surovin (zbytkové jámy po povrchové těžbě uhlí, výsypky, vytěžené pískovny, kamenolomy, pinky). Výsledkem rekultivace může být přeměna vytěžených ploch na pole a lesy, vybudování rekreačního zázemí městských aglomerací, případně záměrný vznik „nové divočiny“.

Definice

navrácení těžbou postižených pozemků k původnímu účelu [3POL, 1854]
řízený proces obnovy krajiny postižené těžební činností [3POL]
aktivní obnova a tvorba půdního fondu v oblasti devastované průmyslovou činností [ECMOST, 1992]
obnova těžbou poškozené krajiny [VTM]
obnova přírodního prostředí a odstranění následků nevhodných lidských činností [BIOM]

terén vodohospodářská rekultivace zemědělská rekultivace

Podle fází

Technická rekultivace

Tato fáze zahrnuje vymodelování povrchu. Dosaáhne se toho terénními úpravami (přesun zemin, ukládání, rozprostírání, hutnění, navezení skrývkové (skryté) ornice. Je využívána těžká technika (dozery, buldozery, příkopové pluhy, frézy).

Základem rekultivace je vytvoření nového povrchu. Již v této fázi je třeba vědět, která část bude později na co využita. To má vliv na volbu hornin, kterými se budou zavážet jednotlivé povrchové části. V místech, kde bude stát zástavba, komerční plochy apod. je možné zavážet neúživné horniny; v místech, kde bude pole či sad, je důležité dbát na kvalitu půdy.

Průběh rekultivace je většinou následující: těžební sloje či patra se začnou zavážet, začnou se izolovat místa pro vodohospodářské rekultivace, začne se modelovat terén. Důležité je na povrch materiálu, v místech, kde bude něco růst, znovu navézt ornici (existuje povinnost selektivní skrývky ornice a její znovupoužití na rekultivaci území).

Modelování profilu terénu rekultivace je náročná a nákladná činnost. Navezený materiál ještě dlouhá léta pracuje - sedá a pohybuje se. S těmito procesy tedy musí plánovači počítat. Terén také nesmí být z estetického hlediska monotónní, musí se snažit přiblížit "přirozenému" terénu, jak by asi mohl vypadat.

Biologická rekultivace

Tato fáze zahrnuje úpravu fyzikálních a chemických vlastností půd (kyselost, struktura), hnojení a dodávání živin do půd. Navazují agrotechnická opatření (kypření, smykování, válcování) a pěstování vhodných plodin.

Po vytvoření terénu nastupuje biotechnická etapa, která má za úkol „oživit“ nové území. Začnou se zakládat lesy, na polích začíná běžet speciální osební cyklus, který má zúrodnit půdu.

Obvyklý způsob provádění zemědělské rekultivace spočívá v návozu a rozprostření organické hmoty, následuje orba, vláčení, smykování, setí přípravných plodin, jejich zaorání, hnojení a následuje již pěstování cílových plodin nebo zatravnění. Vzhledem k narušeným hydropedologickým podmínkám je při delších obdobích sucha nutná zálivka sazenic.

Velice často je používána chemická příprava půdy před vlastním zatravňováním či zalesňováním; pokud jsou plochy zarostlé bujnou ruderální (rumištní) vegetací, k jejímu odstranění se používají chemické postřiky celoplošné či místní. Nálety nežádoucích dřevin stejně jako materiál z prořezávek se zpracovává štěpkováním, čímž je urychlen rozklad organické hmoty a zároveň je výrazně omezen vývoj případných hmyzích škůdců.

Podle využití ploch

Např. v 60. letech v Československu byly preferovány zemědělské rekultivace, od začátku 80. let přibývá rekreačních funkcí, v 90. letech se populární stává napouštění velkých rekultivačních jezer.

zemědělské: mohou se použít na po těžbě jakékoliv suroviny, většinou vznikají pole a louky, méně často speciální formy typu: sady, vinice.

lesnické: z ekol. hlediska by se měly vysazovat různé druhy stanovištně a geograficky původních dřevin. V naprosté většině se však jedná o výsadbu monokultur, někdy jsou vysazovány i nepůvodní či dokonce invazní druhy. Tento typ rekultivace sice vede k vytváření nové ekologické stability půd a krajiny, ale to v tomto případě nelze považovat za pozitivní přínos. Tím se totiž zničí stanoviště vzácných druhů organismů vázaných na podmínky vziklých těžbou. Jediným pozitivním přínosem této rekultivace je zpevnění půdy.

vodohospodářské: zatápění vytěžených lomů (dlouhodobé - několik let), obnova říčních ekosystémů, úprava a zvyšování vodní bilance.

rekreační: budování a výstavba rekreačních oblastí (kolem rekultivačních jezer, nová golfová hřiště, letiště

Přírodě blízké rekultivace

Názor "krajina musí být ekologicky vyvážená, za nejúčinnější stabilizační prvky je považována výsadba lesů, parků, lesoparků a vodních ploch "[ECMOST, 1992] je dnes již považována za překonanou.[Sádlo]

Vysoké náklady Vynuceno zákonem

přírodě blízké rekultivace: ponechání průběhu přirozené sukcese

Na půdách chudých na živiny (typicky výsypky) často vznikají společenstva vzácných rostlinných a živočišných druhů, která byla z úrodné, celkově "prohnojené" zemědělské krajiny vytlačena. Krajina ovšem podléhá nadále sukcesi. Pokud je požadováno zakonzervovat určitou fázi vývoje ekosystému, jsou nutné pravidelné lidské zásahy jako je odstraňování dřevin, ruderálních a invazních druhů, obnova zarůstajících tůní apod.