Wikipedista:Jvs/Ponk5

Rekultivace je souhrn zásahů, které mají zahladit nežádoucí antropogenní zásahy do krajiny. Nejčastěji je předmětem rekultivace území postižené těžbou nerostných surovin (zbytkové jámy po povrchové těžbě uhlí, výsypky, vytěžené pískovny, kamenolomy, pinky). Výsledkem rekultivace může být přeměna vytěžených ploch na pole a lesy, vybudování rekreačního zázemí městských aglomerací, případně záměrný vznik „nové divočiny“.

Definice

navrácení těžbou postižených pozemků k původnímu účelu[3POL, 1854]
řízený proces obnovy krajiny postižené těžební činností,[3POL]
aktivní obnova a tvorba půdního fondu v oblasti devastované průmyslovou činností [ECMOST, 1992]
obnova těžbou poškozené krajiny [VTM],
obnova přírodního prostředí a odstranění následků nevhodných lidských činností [BIOM]

Např. v 60. letech se preferovaly zemědělské rekultivace, od začátku 80. let se přibývá rekreačních funkcí, v 90. letech se populární stává tvroba velkých rekulitvačních jezer.

Přírodě blízké rekultivace

Názor "krajina musí být ekologicky vyvážená, za nejúčinnější stabilizační prvky je považována výsadba lesů, parků, lesoparků a vodních ploch "[ECMOST, 1992] je dnes již považována za překonanou.[Sádlo]

přírodě blízké rekultivace: ponechání průběhu přirozené sukcese je vhodné na těžebních prostorech kde se nevyskytují ohrožené organismy. Na půdách chudých na živiny (typicky výsypky) vznikají společenstva vzácných rostlinných a živočišných druhů, která z úrodné, "prohnojené" zemdědělské krajiny zmizela.

Krajina ovšem podléhá nadále sukcesi, pokud chceme zachovat určitou fázi sukcecem jsou nutné určité zásahy jako je odstraňování dřevin, ruderálních a invazních druhů, obnova tůní apod.

Podle fází

Technická rekultivace

Tato fáze zahrnuje vymodelování povrchu. Dosaáhne se toho terénními úpravami (přesun zemin, ukládání, rozprostírání, hutnění, navezení skrývkové (skryté) ornice.

Je využívána těžká technika: dozery, buldozery, příkopové pluhy, frézy.

Základem rekultivace je vytvoření nového povrchu. Již v této fázi je třeba vědět, která část bude později na co využita. To má vliv na volbu hornin, kterými se budou zavážet jednotlivé povrchové části. V místech, kde bude stát zástavba, komerční plochy apod. je možné zavážet horniny, na kterých by nic nerostlo. Ovšem v místech, kde bude pole či sad, je důležité dbát na kvalitu půdy.

Průběh rekultivace je většinou následující: těžební sloje či patra se začnou zavážet, začnou se izolovat místa pro hydrické rekultivace, začne se modelovat terén. Důležité je na povrch materiálu, v místech, kde bude něco růst, znovu navézt ornici (existuje povinnost selektivní skrývky ornice a její znovupoužití na rekultivaci území).

Modelování profilu terénu rekultivace je náročná a nákladná činnost. Navezený materiál ještě dlouhá léta pracuje - sedá a pohybuje se. S těmito procesy tedy musí plánovači počítat. Terén také nesmí být z estetického hlediska monotónní, musí se snažit přiblížit "přirozenému" terénu, jak by asi mohl vypadat.

Biologické rekultivace

Zahrnují:

úpravu fyzikálních a chemických vlastností půd (kyselost, struktura), hnojení a dodávání živin do půd,

agrotechnická opatření – kypření, smykování, válcování pěstování vhodných plodin

Po vytvoření terénu nastupuje biotechnická etapa, která má za úkol „oživit“ nové území. Začnou se zakládat lesy, na polích začíná běžet speciální osební cyklus, který má zúrodnit půdu.

Obvyklý způsob provádění zemědělské rekultivace spočívá v návozu a rozprostření organické hmoty, následuje orba, vláčení, smykování, setí přípravných plodin, jejich zaorání, hnojení a následuje již pěstování cílových plodin nebo zatravnění, vzhledem k narušeným hydropedologickým podmínkám je při delších obdobích sucha nutná zálivka sazenic.

Velice často je používána chemická příprava půdy před vlastním zatravňováním či zalesňováním; pokud jsou plochy zarostlé bujnou ruderální (rumištní) vegetací, k jejímu odstranění používáme chemické postřiky celoplošné či místní. Nálety nežádoucích dřevin stejně jako materiál z prořezávek zpracováváme štěpkováním, čímž je urychlen rozklad organické hmoty a zároveň je výrazně omezen vývoj případných hmyzích škůdců.

Podle využití ploch

zemědělské: mohou se použít na po těžbě jakékoliv suroviny, většinou vznikají pole a louky, méně často speciální formy typu: sady, vinice

lesnické: měli by se vysazovat různé druhy stanovištně a geograficky původních dřevin. V naprosté většině se však jedná o výsadbu monokultur, někdy jsou vysazovány i nepůvodní či dokonce invazní druhy. Tento typ rekultivace sice vede k vytváření nové ekologické stability půd a krajiny, ale to v tomto případě nelze považovat za pozitivní přínos. Tím se totiž zničí stanoviště vzácných druhů organismů vázaných na podmínky vziklých těžbou. Jediným pozitivním přínosem této rekultivace je zpevnění půdy.

vodohospodářské: zatápění vytěžených lomů, obnova říčních ekosystémů, úprava a zvyšování vodní bilance

rekreační: budování a výstavba rekreačních oblastí (kolem nově vzniklých vodních nádrží, nová golfová hřiště, letiště, …)

přírodě blízké rekultivace: ponechání průběhu přirozené sukcese je vhodné na těžebních prostorech kde se nevyskytují ohrožené organismy. Na půdách chudých na živiny vznikají společenstva vzácných rostlinných a živočišných druhů. Pro jejich přežití jsou nutné určité zásahy jako je odstraňování dřevin, ruderálních a invazních druhů, obnova tůní apod. Tento způsob se nazývá přírodě blízká obnova.