Přeskočit na obsah

Gigantopithecus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxGigantopithecus
Stratigrafický výskyt: miocén–pleistocén
alternativní popis obrázku chybí
Model druhu Gigantopithecus blacki
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádprimáti (Primates)
Odděleníúzkonosí (Catarrhini)
Nadčeleďhominoidi (Hominoidea)
Čeleďhominidi (Hominidae)
RodGigantopithecus
von Koenigswald, 1935
Druhy
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Gigantopithecus (z řeckého γίγας – gigas a πίθηκος – pithecus – „obří opice“) je rod vyhynulých hominidů, žijících od středního miocénu až do pleistocénu na území dnešní Indie, Číny a Vietnamu. Nejstarší ostatky pocházejí z doby před 6–8 miliony let, zatímco ty nejmladší jsou staré jen 310 tisíc let. Jedná se o jednoho z mála zástupců hominoidů, který přežil až do pleistocénu.[1] Gigantopithecus je vzdáleným příbuzným moderních orangutanů, jak bylo předpokládáno podle fosilizovaných zubů[2][3] a v r. 2019 potvrzeno genetickou analýzou založenou na molekulárních sekvencích zachovalých proteinů.[4][5]

Objevy

Zub objevený roku 1935 v čínské lékárně.

Rod Gigantopithecus poprvé popsal německo-nizozemský paleontolog Ralph von Koenigswald v roce 1935 na základě objevu izolovaného zubu. Nezvykle velkou stoličku zachytil v čínské lékárně v Hongkongu, kde byla spolu s dalšími kostmi vyhynulých tvorů prodávána jako „dračí zuby“ a „dračí kosti“, užívané tradiční čínskou medicínou.[6] Druhové jméno blacki zvolil Koenigswald jako poctu objeviteli sinantropa, jímž byl Davidson Black.[7]

Větší množství fosilních pozůstatků rodu Gigantopithecus, zahrnující stovky izolovaných zubů i celou spodní čelist bylo odhaleno v letech 1955 - 1956 v čínské provincii Kuang-si.[8] Pro podobné nálezy z pohoří Siválik v Indii byl v roce 1969 navržen nový druh Gigantopithecus bilaspurensis,[9] přesunutý v roce 1979 do druhu Gigantopithecus giganteus.[6] V 60. letech 20. století byly fosilie rodu Gigantopithecus rozeznány také ve Vietnamu.[10]

Popis

Gigantopithecus je znám pouze z nálezů zubů a čelistí. Dosud nebyly zachyceny kosti obličeje, mozkovny ani postkraniální kostry.[11] Dochované ostatky se ze všech žijících hominidů podobají nejvíce orangutanům.

Srovnání velikosti moderního člověka a zástupců rodu Gigantopithecus.

U většího druhu Gigantopithecus blacki se na základě obrovských zubů předpokládá výška 240–280 cm a hmotnost až 550 kg. To je téměř třikrát více, než dosahuje samec dnešní gorily. Gigantopithecus je tedy největším známým primátem, jaký kdy žil.[12] Odhady ovšem nemusí být zcela správné, protože Gigantopithecus mohl být megadontním druhem. To znamená, že měl zuby v poměru k celkové velikosti těla výrazně zvětšené.

Vzhledem ke své velikosti se Gigantopithecus musel pohybovat převážně na zemi a nikoliv ve větvích.[13] Způsob pohybu není možné rekonstruovat kvůli chybějícím nálezům kostí končetin, předpokládá se ale pomalejší čtyřnohá chůze. Nelze rozhodnout, zda se Gigantopithecus při chůzi opíral o celé plosky chodidel předních končetin a nebo jen o kotníky prstů jako současné gorily.[8]

Velké ploché stoličky se silnou vrstvou skloviny i masivní čelisti dovolují předpokládat, že ve výživě býložravého rodu Gigantopithecus převažovala tuhá vláknitá potrava. Nejčastěji se uvažuje o spásání bambusu.[13] Také rozbor fytolitů, odebraných z dochovaných zubů ukázal, že se Gigantopithecus mohl živit převážně bambusem nebo podobnou travinou, kterou doplňoval ovocem z čeledi morušovníkovité.[14]

Druhy

Čelist druhu Gigantopithecus giganteus.
Čelist druhu Gigantopithecus blacki.

Do současnosti bylo nalezeno více než 1000 kusů ostatků rodu Gigantopithecus, představují je však jen jednotlivé zuby. Výjimkou je několik masivních spodních čelistí. Nálezy pochází ze dvou oblastí - ze Sivalických hor na pomezí Indie a Pákistánu a z krasových jeskyní v jižní Číně a Vietnamu. Rozdělují se do dvou druhů, které se kromě oblasti výskytu liší i velikostí těla.[15]

  • Gigantopithecus giganteus žil ve svrchním miocénu v oblasti Sivalických hor dnešní severní Indie a Pákistánu. Je menším a hůře doloženým zástupcem rodu Gigantopithecus. Předpokládá se, že mohl být předkem mladšího druhu Gigantopithecus blacki.[13] Tradičně je výskyt tohoto druhu datován do doby před 6,3 miliony let, ale v roce 2005 bylo na základě nových měření navrženo stáří až 8,6 milionů let.[16] Druh Gigantopithecus giganteus byl popsán již roku 1915 na základě nálezu izolované stoličky z lokality Alipur v Pákistánu, ovšem pod názvem Dryopithecus giganteus.[17] Ralph von Koenigswald jej v roce 1950 sjednotil s dalším nálezem izolovaného zubu do druhu Indopithecus giganteus.[6] U obce Haritalyangar v severní Indii pak byla v roce 1968 zachycena téměř kompletní spodní čelist, pro kterou byl vyčleněn nový druh Gigantopithecus bilaspurensis.[9] Konečně v roce 1979 byly všechny uvedené nálezy sjedoceny do druhu Gigantopithecus giganteus.[6]
  • Gigantopithecus blacki je mladším a zároveň větším zástupcem rodu Gigantopithecus. Žil v časném až středním pleistocénu (před 2 miliony až 310 tisíci lety)[18] v oblasti dnešní jižní Číny a severního Vietnamu. Nejpočetnější nálezy pochází z území dnešní provincie Kuang-si v jižní Číně. Nejbohatší lokalitou, která vydala tři spodní čelisti a více než 1000 izolovaných zubů je jeskyně Liou-čcheng (též Ťin-jin) v okrese Liou-čcheng. K dalším nalezištím v provincii Kuang-si patří jeskyně Ta-sin, Čchuej-feng, Muo-chuej nebo nejnověji San-che.[19][20] V jeskyni Wuming byly zachyceny zatím nejmladší známé ostatky, datované do doby před 310 tisíci let.[18] V menší četnosti jsou zuby rodu Gigantopithecus nacházeny i v provinciích Chu-pej (jeskyně Lung-ku-tung), Kuej-čou (jeskyně Pa-er-ja) a S’-čchuan (jeskyně Lung-ku-pcho).[21] Mimo jižní Čínu byl druh Gigantopithecus blacki nalezen také v jeskyni Tham Khuyen v severním Vietnamu (okres Lang Son), což je však méně než 50 km od hranic s čínskou provincií Kuang-si.[10]

Zajímavosti

Gigantopithecus představuje slepou vývojovou větev, která nezanechala v současné fauně žijící potomky. Přesto kryptozoologové předpokládají, že Yetti a podobní legendární hominidé mohou být právě přeživší exempláře rodu Gigantopithecus a nebo jeho neznámí nástupci. Důkazy pro tento předpoklad však chybí.

Zajímavé také je, že Gigantopithecus žil ještě během pleistocénu, kdy se stal současníkem prvních lidí v Asii - druhu Homo erectus. Člověk se tak mohl podílet na vyhubení gigantopitéka, přestože mnohem vážnější konkurencí byly pravděpodobně pandy, živící se podobnou stravou s převahou bambusu. Také lidé neohrožovali rod Gigantopithecus lovem, ale spíše využíváním bambusu. Kromě mladých výhonků, sbíraných jako potrava, používali i vzrostlé kusy, a to k výrobě nástrojů. Tato dvojí konkurence mohla být pro silně specializovaného lidoopa osudná. Nejvýznamnějším důvodem vyhynutí gigantopitéků byla nejspíše neschopnost adaptovat se na měnící se podmínky prostředí v době před zhruba 100 000 lety.

Zuby

gigantopithecus je považován za býložravce. Analýza izotopu uhlíku-13 naznačuje spotřebu rostlin C3, jako jsou plody, listy a další lesní rostliny. Robustní kusadla Gigantopithecus naznačuje, že byl schopen odolat vysokému napětí při žvýkání tvrdých nebo tvrdých potravin. Nicméně, stejná anatomie dolní čelisti je typicky vidět u moderních lidoopů, které primárně jedí měkké listy (folivores) nebo semena (granivores). Zuby Gigantopithecus mají výrazně nižší míru důlků (způsobené pojídáním malých, tvrdých předmětů) než orangutani, více se podobají četnosti pozorované u šimpanzů, což by mohlo naznačovat podobně obecnou stravu.

Moláry-jako premoláry, velké stoličky a dlouhé zakořeněné lícní zuby by mohly ukazovat na žvýkání, drcení a drcení objemných a vláknitých materiálů. Silný smalt by naznačoval dietu s abrazivními předměty, jako jsou částice špíny na potravinách shromážděných blízko nebo na zemi (jako bambusové výhonky).Podobně analýza izotopů kyslíku naznačuje, že Gigantopithecus konzumoval více nízko položených rostlin, jako jsou stonky, kořeny a trávy, než orangutani. Zubní kámen udává spotřebu hlíz Nezdá se, že by Gigantopithecus konzumoval běžné savanové trávy (rostliny C4). Nicméně v roce 1990 bylo identifikováno několik opálových fytolitů ulpívajících na čtyřech zubech z jeskyně Gigantopithecus, které pocházely z trav; i když většina fytolitů připomíná chlupy plodů čeledi fíkovitých, mezi které patří fíky, moruše, chlebovník a banyan. To naznačuje, že ovoce bylo významnou složkou stravy alespoň pro tuto populaci Gigantopithecus.

Zuby středního pleistocénu staré 400–320 000 let z jeskyně Hejiang v jihovýchodní Číně (blízko doby zániku) vykazují určité rozdíly od materiálu z raného pleistocénu z jiných lokalit, což by mohlo potenciálně naznačovat, že hejiangští Gigantopithecus byli specializovanou formou adaptující se na měnící se prostředí. s různými zdroji potravy. Zuby Hejiang vykazují méně rovný (více vroubkovaný) vnější povrch skloviny v důsledku přítomnosti sekundárních hřebenů vycházejících z paraconu a protoconu na straně moláru blíže ke střední čáře (mediálně), stejně jako ostřejších hlavních hřebenů. To znamená, že zuby nejsou tak ploché.

V roce 1957, na základě pozůstatků kopytníků v jeskyni umístěné ve zdánlivě nepřístupné hoře, Pei věřil, že Gigantopithecus je dravec žijící v jeskyních, a tato zvířata sem nosil. Tato hypotéza již není považována za životaschopnou, protože její dentální anatomie je v souladu s býložravostí. V roce 1975 americký paleoantropolog Tim D. White načrtl podobnosti mezi čelistmi a chrupem Gigantopithecus a čelistmi pandy velké a navrhl, že oba zaujímají stejné místo jako odborníci na bambus. To získalo podporu od některých dalších výzkumníků, ale silnější sklovina a hypsodontie u Gigantopithecus by mohly naznačovat odlišnou funkčnost těchto zubů.

Odkazy

Reference

  1. ↑ KOUFOS, G. D. Potential hominoid ancestors for Hominidae. In: HENKE, W. C.; TATTERSALL, I. Handbook of palaeoanthropology 3. Berlín: Springer, 2007. S. 1347–1377.
  2. ↑ BEGUN, D. R. Miocene hominids and the origins of the African apes and humans. Annual Review of Anthropology. 2010, roč. 39, s. 67–84. 
  3. ↑ https://www.sciencenews.org/article/tooth-fossil-shows-gigantopithecus-close-ties-modern-orangutans
  4. ↑ University of Copenhagen. Extinct giant ape directly linked to the living orangutan. Phys.Org [online]. 13. listopad 2019. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ WELKER, Frido; RAMOS-MADRIGAL, Jazmín; KUHLWILM, Martin, et al. Enamel proteome shows that Gigantopithecus was an early diverging pongine. Nature [online]. Springer Nature Limited, 13. listopad 2019. Online před tiskem. Dostupné online. Dostupné také na: [1]. ISSN 1476-4687. doi:10.1038/s41586-019-1728-8. PMID 31723270. (anglicky) 
  6. ↑ a b c d KELLEY, J. The hominoid radiation in Asia. In: HARTWIG, W. C. The primate fossil record. Cambridge: Cambridge University Press, 2002. Kapitola 21, s. 369–384.
  7. ↑ KOENIGSWALD, G. H. R. von. Eine fossile Säugetierfauna mit Simia aus Südchine. Proceedings of the Koninklijke Nederlandse Akademie Van Wetenschappen. 1935, roč. 38, s. 872–879. 
  8. ↑ a b MAZÁK, V. Jak vznikl člověk (Sága rodu Homo). Praha: Práce, 1986. 424 s. 
  9. ↑ a b SIMONS, E. L.; CHOPRA, S. R. K. Gigantopithecus (Pongidae, Hominoidea) a new species from North India. Postilla. 1969, roč. 138, s. 1–18. 
  10. ↑ a b CIOCHON, R. L., LONG, V. T., LARICK, R., GONZALEZ, L., GRUN, R., VOS, J., YONGE, C., TAYLOR, L., YOSHIDA, H., REAGAN, M. Dated co-occurrence of Homo erectus and Gigantopithecus from Tham Khuyen Cave, Vietnam. Proceedings of the National Academy of Sciences. 1996, roč. 93, s. 3016–3020. 
  11. ↑ DELSON, E., TATTERSALL, I., VAN COUVERING, J., BROOKS, A. S. Encyclopedia of human evolution and prehistory. New York: Taylor & Francis, 2000. 800 s. 
  12. ↑ CARTMILL, M.; SMITH, F. H. The Human Lineage. New Jersey: Wiley-Blackwell, 2009. 624 s. 
  13. ↑ a b c CONROY, G. C. Reconstructing human origins. New York: W. W. Norton & company, 1997. 547 s. Dostupné online. 
  14. ↑ CIOCHON, R. L., PIPERNO, D. R., THOMPSON, R. G. Opal phytoliths found on the teeth of the extinct ape Gigantopithecus blacki: Implications for paleodietary studies. Proceedings of the National Academy of Sciences. 1990, roč. 87, s. 8120–8124. 
  15. ↑ KOUFOS, G. D. Potential hominoid ancestors for Hominidae. In: HENKE, W. C.; TATTERSALL, I. Handbook of palaeoanthropology 3. Berlín: Springer, 2007. S. 1347–1377.
  16. ↑ PILLANS, B., WILIAMS, M., CAMERON, D., PATNAIK, R., HOGARTH, J., SAHNI, A., SHARMA, J. C., WILLIAMS, F., BERNOR, R. L. Revised correlation of the Haritalyangar magnetostratigraphy, Indian Siwaliks: implications for the age of the Miocene hominids Indopithecus and Sivapithecus, with a note on a new hominid tooth. Journal of Human Evolution. 2005, roč. 48, s. 507–515. 
  17. ↑ PILGRIM, G. E. New Siwalik primates and their bearing on the question of the evolution of man and the Anthropoidea. Records of the Geological Survey of India. 1915, roč. 45, s. 1–74. 
  18. ↑ a b RINK, W. J., WEI, W., BEKKEN, D., JONES, H. L. Geochronology of Ailuropoda–Stegodon fauna and Gigantopithecus in Guangxi Province, southern China. Quaternary Research. 2008, roč. 69, s. 377–387. 
  19. ↑ WANG, W. New discoveries of Gigantopithecus blacki teeth from Chuifeng Cave in the Bubing Basin, Guangxi, south China. Journal of human evolution. 2009, roč. 57, s. 229–240. 
  20. ↑ JIN, C., QIN, D., PAN, W., TANG, Z., LIU, J., WANG, Y., DENG, C., ZHANG, Y., DONG, W., TONG, H. A newly discovered Gigantopithecus fauna from Sanhe Cave, Chongzuo, Guangxi, South China. Chinese Science Bulletin. 2009, roč. 54, s. 788–797. 
  21. ↑ PU, Z. The Discovery and Its Significance of Gigantopithecus Fossils and Associated Stone Artifacts From Bijie, Guizhou Province. Guizhou Science. 2007, roč. 25, s. 8–12. 

Literatura

  • Wang, W. (2020). Phylogenetic reconstruction of Gigantopithecus blacki using palaeoproteomic analysis. Acta Anthropologica Sinica. 39 (4): 717-726. doi: 10.16359/j.cnki.cn11-1963/q.2020.0047

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Gigantopithecus&oldid=20733035“