Bitva u Vercell

Bitva o Vercellae, neboli Bitva o Raudinskou pláň se uskutečnila 30. července roku 101 př.nl na pláni poblíž Vercellae v provincii Gallia Cisalpina (moderní severní severní Itálie). Germánsko-keltská konfederace pod vedením Kimberského krále Boiorixe byla poražena římskou armáduu pod společným velením konzula Gaia Maria a prokonzulem Quinta Lutatia Catula . Bitva znamenala konec germánské hrozby pro římskou republiku.

Pozadí

V roce 113 př.nl ve velké míře migrující germánsko-keltská aliance v čele s Kimbry a Teutony vstoupili do římské sféry vlivu a napadli Noricum, které obývali Tauriskové, přátelé a spojenci Říma. Senát pověřil Gnaeuse Papiria Carba, jednoho z konzulů, aby vedl značnou římskou armádu k Noricu a vytlačil barbary. toto střetnutí později vešlo ve známost jako bitva o Noreiu, ve které barbaři zcela přemohli římské legie a způsobili jim ničivé ztráty.

Po vítězství u Norei se kimbrové a teutoni přesunuli na západ směrem k Galii. V roce 109 př.nl, se pohybovali podél řeky Rhodanus k římské provincii Gallia Transalpina . K potlačení obnovené germánské hrozby byl vyslán římský konzul Marcus Junius Silanus . Silanus pochodoval se svou armádou na sever podél řeky Rhodanus, aby čelil migrujícím germánským kmenům. Zde se také střetl s kimbry přibližně 100 kilometrů severně od Arausia, kde došlo k další bitvě a Římané opět utrpěli další ponižující porážku. Germánské kmeny se poté přestěhovaly do zemí na severovýchod od Tolosy v jihozápadní Gálii.

Pro Římany představovala přítomnost germánských kmenů v Galii vážné ohrožení stability v oblasti a jejich prestiže. Lucius Cassius Longinus, byl jako jeden z konzulů roku 107 př.nl, poslán do Gálie v čele jiné velké armády. Nejprve bojoval s Kimbry a jejich galskými spojenci Volky-Tektoságy kousek od Tolosy, i přes obrovskou převahu nepřátel je římané obešli, ale bohužel pro Římany byli o několik dní později přepadeni při pochodu na Burdigalu. Následující Bitva u Burdigaly zničila naděje Římanů na definitivní porážku kimbrů, a tak germánská hrozba nadále pokračovala.

V roce 106 př.nl Římani vyslali jejich největší armádu vůbec; vrchní konzul toho roku, Quintus Servilius Caepio, byl oprávněn použít osm legií ve snaze ukončit germánskou hrozbu jednou provždy. Zatímco Římané byli zaneprázdněni spojováním své armády, Volkové-Tektoságové se hádali se svými germánskými hosty a požádaly je, aby opustili jejich teritorium. Když Caepio dorazil, našel pouze místní kmeny, které se rozhodly nebojovat s nově příchozími legiemi. V roce 105 př.nl bylo Caepiovo velení pozastaveno, přičemž Gnaeus Mallius Maximuse v římě sestavil dalších šest legií. Mallius Maximus vedl posily vstříc Caepiovi, který byl poblíž Arausia. Bohužel pro římany se Caepio, který byl patricijcem, a Mallius Maximus, který byl „novus homo“ nepohodli. Caepio odmítl přijímat rozkazy od Mallia Maxima, který ho jako konzul hodnostně převyšoval. To vše vedlo k rozdělení římských sil na dvě armády tak nespolupracující, že se při zahájení bojů nechtěli ani navzájem podporovat. Mezitím germánské kmeny spojily své síly. Nejprve zaútočili a porazili Caepiovu armádu a poté s velkou převahou i armádu Mallia Maximuse a porazili ji také. Bitva o Arausio byla považována za největší římskou porážku od té utrpěné v bitvě u Cannae během punských válek .

V roce 104 př.nl se zdálo, že kimbrové a teutoni míří do Itálie. Římani poslali Gaia Maria, osvědčeného a schopného generála, v čele jiné velké armády. Germánské kmeny se nikdy nebyly schopny semknout, a tak si Marius podrobil volky-tektoságy zajal jejich krále Copilla. V roce 103 př.nl, Sulla, jeden z Mariusových poručíků, uspěl v přesvědčování germánského kmene Marsi, aby se stali přáteli a spojenci Říma; oddělili se od germánské konfederace a vrátili se do Germánie. V roce 102 př.nl Marius pochodoval proti Teutonům a Ambronům v Galii. Quintus Lutatius Catulus, Mariusův přítel měl za úkol udržet kimbry mimo Itálii. Catulusova armáda posléze utrpěla určité ztráty, když na něj zaútočili kimbrové poblíž Tridenta, v důsledku toho ustoupil a udržel tak svou armádu nadále bojeschopnou. Mezitím Marius porazil Ambrony a Teutony v bitvě u Aquae Sextiae v Gálii Narbonensis.

Předehra

V červenci 101 př.nl mířili kimbrové na západ podél břehů řeky Po . Bohužel pro ně se armády Mariusea a Catula spojily a tábořily kolem Placentie. Marius byl znovu zvolen konzulem (jeho pátý mandát), a byl proto ve vrchním velení. Začal vyjednávat s kimbry, kteří požadovali půdu, kde by se mohli usadit Marius odmítl a namísto toho se snažil demoralizovat kimbry tím, že se před nimi chlubil zajatými teutonskými šlechtici. Ani jedna strana však skutečně neusilovala o vyjednávání, Římané neměli v úmyslu předat svou zemi zahraničním útočníkům a kimbrové věřili, že jsou v převaze.

Během několika následujících dnů armády se armády přesunovali a konstantně měnily pozice. Římané zpočátku odmítali střet, Marius si však nakonec vybral optimální místo pro bitvu ( otevřenou Raudinskou pláň ) poblíž Vercellae, kde se pak se setkal s vůdcem kimbrů Boiorixem, aby se dohodli na čase a místě bitvy. Marius měl asi 52 000 - 54 000 mužů (hlavně těžkou pěchotu), kimbrové měli 120 000 - 180 000 válečníků. (Moderní historici jsou však poněkud skeptičtí ohledně ohromujících čísel)

Poloha

Tradičně se většina historiků domnívá, že se bitva odehrála v blízkosti moderního Vercelli v Piemontu v severní Itálii. Někteří historici si však myslí, že "vercellae" není správné a může odkazovat na jakoukoli těžební oblast na soutoku dvou řek.

Historici posledního období si myslí, že kimbrové kopírovali řeku Adige poté, co překročili Brennerský průsmyk, místo aby se „nepřiměřeně“ otočili na západ k modernímu Vercelli; tímto způsobem by místo bitvy bylo místo toho v moderním Polesine, možná poblíž moderního Roviga . Dalším domnělým místem je vesnička Roddi v současné provincii Cuneo v Piemontu .

Bitva

Dne 30. července 101 př.nl se na Raudinské pláni střetli nepřátelské strany. Na bojiště vyjelo 15 000 kimberských jezdců a následovalo je desítky tisíc pěchoty. Podle Plutarcha, Marius udělal poslední oběť bohům: "Marius si umyl ruce a zvedl je do nebe, slíbil, že obětuje 100 zvířat, pokud vítězství bude jeho."

Marius rozdělil vlastní armádu na dvě části po 15 000, které tvořily křídla armády. Střed tvořil Catulus a jeho 24 000 méně zkušených vojáků. Marius převzal velení levého křídla a Sulla velel jízdě na pravém křídle. Marius také velmi rozumně postavil své linie směřujíce na západ, kimbrové pak museli bojovat se sluncem v očích.

Římané se na místo dostali první a slunce se odráželo od jejich zbroje. kimbrové si následně pak podle plutarcha mysleli, že obloha je v plamenech a byli velmi nervózní. Když římané vycítili jejich náhlou nervozitu, obratem zaútočili. Marius vedl své křídlo proti pravému křídlu kimbrů. Pochodoval do obrovského oblaku prachu vytvořeného čtvrt milionem mužů přes suchá pole. Když vyšel z oblaku, nenašel nepřítele, bitva se odehrávala někde jinde. Kimbrové se rozběhli v obrovském klínu směrem ke středu římské armády. Bohužel pro kimbry byli jejich jezdci zcela překvapeni nadřazenou římskou kavalérií pod vedením Sully. Kimbrijská jízda byla přinucena ustoupit zpět do hlavního torza své pěchoty a způsobila tím pak chaos. Když Catulus uviděl příležitost, vyslal svou pěchotu vpřed. Ostatní křídla římské armády se pak vrhla na kimbrijské boky a obklíčila je. Římské síly byly početně menší, ale lépe vycvičené a disciplinované. Kromě toho římští legionáři vynikali v boji zblízka. Letní teplo také působilo proti barbarům, kteří nebyli zvyklí bojovat v těchto teplotách (Římané žijící kolem Středozemního moře byli). Bitva se proměnila v zoufalý ústup kimberské armády, zastaveným vozy sestavenými (jak bylo obvyklé mezi germánskými a keltskými národy) v zadní části bojiště. V tomto okamžiku se z bitvy stal masakr, který skončil, až když se kimbrové začali hromadně vzdávat. Boiorix a jeho šlechtici bojovali na život a na smrt, posléze pak bylivšichni zabiti. Římané pak zaznamenali úplné a ohromující vítězství.

Reference

Zdroje

• [s.l.]: [s.n.] ISBN 978-1-84415-972-7.  [s.l.]: [s.n.] ISBN 978-1-84415-972-7.  [s.l.]: [s.n.] ISBN 978-1-84415-972-7. 
• Mommsen, Theodor, Historie Říma, kniha IV „Revoluce“, s. 71–72.
• Florus, Epitome rerum Romanarum, III, IV, partim
• Todd, Malcolm, The Barbarians: Goths, Franks and Vandals, str. 121–122.