Přeskočit na obsah

Synchronous Data Link Control

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(rozdíl) ← Starší revize | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější revize → (rozdíl)

SDLC, Synchronous Data Link Control (v překladu synchronní řízení datového spoje) je počítačový komunikační protokol navržený pro druhou vrstvu sady komunikačních protokolů Systems Network Architecture (SNA) vyvinutých IBM.

SDLC podporuje vícebodové spoje a opravu chyb. Funguje za předpokladu, že za SDLC hlavičkou následuje SNA hlavička[1]. Přestože SDLC bylo navrženo pro sálové počítače a středními systémy firmy IBM, jeho implementace existuje na mnoha platformách různých výrobců. S ústupem sálových počítačů se používání SDLC (a SNA) snižuje, a většinou bývá nahrazováno protokoly založenými na Internet Protocol (IP) nebo tunelováním pomocí protokolu IP (pomocí technologie AnyNet nebo podobné).

Historie

SDLC jako první rozšířený bitově orientovaný protokol vyvinula firma IBM v roce 1975[2] na základě prací z první poloviny 70. let 20. století[3]. Tento de facto standard byl v roce 1979 převzat organizací ISO jako HDLC (High-Level Data Link Control)[3] a organizací ANSI jako ADCCP (Advanced Data Communications Control Procedures). Tyto standardy rozšiřují SDLC o další vlastnosti, jako například asynchronní vyvážený režim, a zrušení omezení velikosti rámce na násobky osmi bitů; na druhou stranu některé procedury a zprávy (např. zprávu TEST) nepřevzaly[4].

Použití

SDLC funguje nezávisle na komunikačním spoji a může fungovat na dvoubodových i vícebodových spojích nebo na okruzích s proudovou smyčkou; na komutovaných i vyhrazený okruzích používajících dvoudrátové nebo čtyřdrátové vedení a s plně duplexní i poloduplexními operacemi[5]. Význačnou charakteristikou SDLC je jeho schopnost kombinovat na čtyřdrátových okruzích sekundární stanice pracující s polovičním duplexem s primárními stanicemi pracujícími s plným duplexem, čímž se snižuje cena vyhrazených prostředků[6].

SDLC používala firma Intel jako základní protokol pro sběrnici BITBUS, která je v Evropě stále populární jako Fieldbus a jeho podporu implementovala do několika řadičů (i8044/i8344, i80152). Kopie řadiče 8044 se stále vyrábějí třetími firmami. K dalším výrobcům, kteří v 80. letech 20. století implementovali hardwarovou podporu SDLC (případně odvozeného HDLC) do komunikačních řadičů, patří Zilog, Motorola a National Semiconductor. Díky tomu velké množství zařízení v 80. letech 20. století používalo SDLC zejména v podnikových sítích se sálovými počítači, což byly v té době nejrozšířenější sítě. Nejčastější alternativou k SNA a SDLC byl pravděpodobně DECnet s DDCMP, BDLC a ARPANET s tehdejšími IMP (Interface Message Processor)[7].

Poznámky

  1. ↑ #CITEREFOdom2004
  2. ↑ PC Lube a Tune
  3. ↑ a b strana 188
  4. ↑ strana 191
  5. ↑ strana 302
  6. ↑ strana 303
  7. ↑ strany 309-321

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Synchronous Data Link Control na anglické Wikipedii.

  • System Network Architecture: An Overview, J. McFadyen, IBM Systémy Journal, Volume 15, Issue 1, stránky 4-23 (1976).
  • ODOM, Wendell. CCNA INTRO Exam Certification Guide: CCNA Self-study. Indianapolis, IN: Cisco Press, 2004. ISBN 1-58720-094-5. 
  • FRIEND, George E. Understanding Data Communications. 2nd Edition. vyd. Indianapolis: Howard W. Sams & Company, 1988. ISBN 0-672-27270-9. 
  • POOCH, Udo W. Telecommunications and Networking. Boston: Little, Brown a Company, 1983. ISBN 0-316-71498-4. 
  • HURA, Gurdeep S. Data and computer communications: networking and internetworking. Indianapolis: CRC Press, 2001. ISBN 0-8493-0928-X. 

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Synchronous_Data_Link_Control&oldid=11536236“